SK RG Prostějov

Milí korfbaloví přátelé, hned na začátek pro vás mám dvě zprávy, jednu dobrou a jednu horší. Zvykem je, že si můžete vybrat, kterou chcete slyšet (v tomto případě si přečíst) jako první. Dnes jsem ale rozhodla za vás.

Začněme tou lepší. Díky tomu, že se sobotní nekonečné cesty nezúčastnili naši starší, ale přesto báječní korfbalisté, mohl se čas odjezdu posunout až na 6:20, což opravdu muselo potěšit úplně všechny! Dobrá zpráva ale nechodí nikdy sama a proto přišla i zpráva horší. Při nastavování budíku na 5:00 vás dobrá nálada přešla a ve vaší mysli začala pomalu, ale jistě hlodat otázka Opravdu mi to stojí za to???, popřípadě Proč to panebože dělám??? Ale i tak se všichni členové výpravy, i se třemi posilami od žáků - Martinem Sochorem, Martinem Zvercem a Pepou Kalábem, shromáždili na hlavním nádraží a výprava do města za sedmero horami a sedmero řekami mohla začít.

Vlaky jely překvapivě na čas, žádné ztráty osob ani předmětů jsme po cestě nezaznamenali, někteří dospávali (přece jenom už nejsme nejmladší, viď Sekvi :o))), zatímco jiné nepřecházel humor. Kolem jedenácté hodiny jsme dorazili na místo určení, do Ústí nad Labem (ne, Janča se tentokrát nespletla, opravdu jsme nejeli do Děčína :o))).

Nechtěli jsme unavovat naše mladé nohy a tak jsme si zkrátili cestu místní MHD, chvíli jsme bloudili a v 11:45 po důkladné prozkoumání celého okolí haly jsme se konečně dostali dovnitř. Pak už si to určitě všichni dokážete představit, rychle ven z oblečení, honem do sukně či šortek, rozdat velkou sadu 8 starých dresů, nasoukat se do náhradních kolen a kotníků, ještě nesmrdících ponožek a bot a rychle do tělocvičny. Přišlo ještě poslední nacvičení pokřiku a už nebylo cesty zpět.

V první půli úvodního zápasu nám to šlapalo jako obvykle, to znamená téměř vůbec, v poločase za stavu 6:1 pro Děčín jsme se ale trochu probrali a druhý poločas jsme vyhráli 5:4. Celkový stav na konci utkání byl 10:6 pro děčínské korfbalisty, ale na naši minivýhru jsme byli náležitě pyšní. Byla totiž první v letošním roce. Po menším občerstvení, několika radách a velkém přemlouvání unaveného těla k akci jsme se přece jenom pustili i do druhé bitvy.

A nevypadalo to vůbec špatně, naše útoky se zlepšily, obrana se více koncentrovala a všichni jsme věděli, že teď doopravdy můžeme vyhrát. Po 30 minutách bylo skóre 5:4 pro soupeře. I přes naši snahu jsme dostali několik košů a celkově prohráli 15:6, při čemž posledních 5 děčínských košů jsme obdrželi až v závěrečných minutách druhého zápasu.

Koše vám uvádím v součtu, můžete uzavírat sázky, jak to doopravdy bylo: Vychodilová 5, Ondrouch 3, Borsiczká, Planičková, Sequensová, Zelinková 1, Kaláb, Lužný, Sochor, Tichý, Zverec

Cesta zpátky byla úmorná, nekonečná a neskutečně dlouhá. Zdálo se, že probíhá stejně jako cesta tam, starší pospávali, mladší byli stále čilí a jediným velkým strašákem byl přestup v Kolíně. Na ten jsme měli přesně 7 minut, počítaných bez zpoždění našeho vlaku. Do Kolína jsme přijeli téměř přesně a vše se zdálo bezproblémové. Vystoupili jsme, začali jsme hledat naše nástupiště a v tom Marťa Zverec zjistil, že si nechal ve vlaku batoh. Nasadil přímo zběsilé tempo a za chvíli se vracel i se zátěží na zádech. Je vidět, že se žáci učí přímo od mistra a jde jim to skvěle. Nakonec jsme vlak stihli, ale přišlo další nemilé překvapení- dvouhodinová cesta v uličce. Tou probíhala mexická vlna pokaždé, když se někdo z cestujících rozhodl vykonat svou potřebu, ale při desátém opakování opravdu ztrácela své kouzlo. Teď už nás čekal jenom přestup v Olomouci a ve 22:00 jsme byli opět doma. A myslím, že jsme byli všichni opravdu rádi.